Termín tefra je v poslední době obecně užívaný pro všechny pyroklastické horniny. Bývá mu dávána přednost před názvy pyroklastické horniny, tufy atd.

Pyroklastika stojí poněkud stranou magmatických i sedimentárních hornin. Je to proto, že vznikají vyvrhováním sopečného materiálu a jeho usazováním na pevnině nebo v moři. Tento pochod často probíhá bez zvětrávání, dalšího transportu a opracování sopečného materiálu. Proto je vhodnější jejich přiřazení k magmatickým horninám než k horninám sedimentárním.

V historii sopečné činnosti rozeznáváme období explozívní a období efuzívní a klidové.

V explozívním období je láva vyvrhována do prostoru nad sopkou. Při svém výstupu směrem vzhůru se rozstřikuje a padá dolů. Během výstupu a během pádu se postupně ochlazuje a tuhne, obvykle se objevuje vysoký podíl skla. V efuzívním období vytéká láva na zemský povrch (v případě, že jde o sopku na pevnině), nebo na mořské dno (sopky podmořské) a tuhne na horniny efuzívní.

Sopečné vyvrženiny se klasifikují stejným způsobem jako horniny efuzívní (výlevné).

Sopečné extruze svým úlomkovitým charakterem připomínají klastické sedimentární horniny. To je důvodem proč jsou v literatuře tyto horniny nazývány jako: vulkanoklastické, pyroklastické nebo klastické vulkanické horniny.

Nezpevněné sopečné vyvrženiny (tefra) je možno podle velikosti úlomků rozdělovat na:

Jemnozrnné sopečné vyvrženiny mají poměrně jednotnou zrnitost. V ostatních skupinách často bývají společně sopečné vyvrženiny rozdílných zrnitostí.

Sopečné vyvrženiny mohou být v nižších zrnitostních třídách litoklastické (pokud jde o kousky utuhlé lávy), nebo krystaloklastické, pokud jde o krystaly nebo jejich úlomky. V rámci litoklastických se pak vyčleňují dále hyaloklastické - úlomky tvořené sklem.

Nezpevněné vyvrženiny se vyskytují především na recentních sopkách (např. Etna, Vesuv, Stromboli), můžeme se s nimi setkat i na sopkách starších jako jsou např. Velký a Malý Roudný a Venušina sopka u Bruntálu na Moravě.

Jemné sopečné vyvrženiny jsou do značné míry sklovité. Sklo se rozkládá a z materiálu, který takto vzniká, se tvoří tmel mezi jednotlivými částicemi. Dochází k postupnému zpevnění a z tefry vzniká zpevněná hornina - tuf.

Tufy se v přírodě vyskytují mnohem častěji než nezpevněná tefra. Nalézáme je ve všech vulkanických oblastech od pleistocénu až po prekambrium.

Obdobně jako tefra se tufy podle absolutní velikosti rozdělují do několika zrnitostních skupin:

I zde se setkáváme s pojmy litoklastický, hyaloklastický a krystaloklastický tuf. Sklon k tvorbě tufů mají hlavně ty horniny, jejichž magma bývá viskózní a přitom silně proplyněné, takže může být při erupci snadno rozptýleno a rychle tuhne (ryolity, andezity).

Tufy mohou obsahovat i starší sopečné vyvrženiny, úlomky různých hornin sedimentárních, metamorfovaných i vyvřelých. V tomto případě se používá pro jejich označení termínu xenotufy.

Kromě zrnitosti se tufy musí také označovat podle látkové povahy ke kterým vulkanickým horninám patří. Potom hovoříme o bazaltických, andezitických, ryolitických nebo trachytických tufech.

Sopečné vyvrženiny vznikající ve vodním prostředí (nebo jsou do něho přemístěné) se mohou mísit s materiálem vysloveně sedimentárním. Zvýší-li se obsah normálního klastického materiálu nad 10-50% jde o smíšenou horninu označovanou jako tufit. Tufity se vyskytují často společně s tufy, nebo se mohou vyskytovat na nich zcela nezávisle.

Pokud je sedimentární příměs vyšší než 50% jde o tufitické sedimenty (tufitické jílovce, pískovce ...).

Příkladem tufů kyselého složení pak mohou být tufy ryolitů (paleoryolitů - křemenných porfyrů), ryodacitů a alkalickoživcových kvarctrachytů (křemenných keratofyrů). Tufy a s nimi vystupující ryolitické tufity se vyskytují v několika horizontech ve středočeských uhelných pánvích. Prokazují, spolu se vzácně se vyskytujícími ryolity a mandlovcovými bazalty, existenci aktivního vulkanismu ve svrchním karbonu. Ryolitické a ryodacitické tufy jsou známé především ze SR: okolí Žiaru nad Hronom, Bartošovy Lehotky. Zde jsou převážně téměř bílé, někdy žluté, aglomerátové až popelové, některé z nich mají obdobné hydraulické vlastnosti jako tras.

Tufy alkalickoživcových kvarctrachytů jsou nejlépe odkryty v lomech a výchozech na pravém břehu Vltavy j. od Zbraslavi. Jsou tak zpevněné, že se společně s alkalickoživcovými kvarctrachyty používají na výrobu drceného kameniva. Jde o horniny výrazně zvrstvené. Odpovídají nejčastěji lapilovým až popelovým tufům.

Kromě výše uvedených pyroklastických hornin se vyskytují i další ekvivalenty. Z nich si zmínku zaslouží především ignimbrity. Vznikají tak, že žhavé sopečné vyvrženiny se při dopadu na zem spékají. Horniny takto vzniklé se makroskopicky mohou zcela podobat výlevným horninám. To, že jde o ignimbrity lze zjistit pouze mikroskopicky.

Praktické použití: Tufy mají široké technické použití. Zpevněné tufy jsou vynikajícím, velmi lehkým a snadno opracovatelným stavebním materiálem (mají poměrně nízkou pevnost v tlaku). Sypké tufy se mohou používat přímo jako stavební materiál do betonů a malty (tzv. lehčená staviva). Zvětráváním vznikají z některých tufů montmorillonitové jíly, které mají široké praktické uplatnění.

Bazaltické tufy nalezneme v Českém středohoří a v Doupovských horách. Méně často jsou popisovány z blízkosti severomoravských sopek.

V Českém středohoří jsou vedle bazaltických tufů rozšířené i tufy tefritické. Jde převážně o popelové, pískové či lapillové, méně jsou zastoupeny aglomerátové, vzácně balvanové nebo blokové (nezvrstvené) tufy.

Místy se vyskytují i krystaloklastické tufy obsahující xenolity, nebo minerální zrna z podložních sedimentů. Tmel tufů tvoří karbonáty, opál, zeolity a hydrooxidy Fe. V Doupovských horách je situace obdobná. Největší objemy bazaltických tufů jsou vázány na platóbazalty, kde se střídají tufy s výlevy bazaltů.

Vedle mladých neovulkanických tufů se v Českém masívu setkáváme i s paleovulkanickými tufy, které provázejí efuzívní bazické horniny. Jsou to zejména bazaltické (diabasové) tufy, s nimiž se můžeme setkat v Barrandienu, dále v okolí Železného Brodu a na Moravě ve šternbersko-hornobenešovském pásmu. Z nich jsou proslulé žabáky - lapillové tufy z Barrandienu. Obsahují zelenošedé, původně silně sklovité lapilli, spojené agregátem bílého kalcitu.

U bazaltických barrandienských tufů se předpokládá, že vznikaly podmořskými explozemi. Uvádí se, že tvarově podobná pyroklastika mohou vzniknout i rozpadem vytékající žhavé lávy při jejím styku s mořskou vodou. Zde jde pak o granuláty a granulátové tufy. V případě, že se láva po granulaci spekla s mořským bahnem jde peperitový tuf.

Andezitické tufy slovenských neovulkanických pohoří jsou příkladem intermediálních tufů. Svým složením odpovídají pyroxenovým až pyroxen - amfibolovým andezitům.

Dalším příkladem pak mohou být tufy fonolitické a trachytické, které nalezneme v Českém středohoří