Klasifikace chemické se používají v těch případech, kde nelze přesně určit minerální složení (horniny sklovité a submikrokrystalické). I tyto klasifikace jsou vztahovány k minerálnímu složení pomocí tzv. normativních minerálů. Setkáváme se pak s pojmy reálné (modální) a normativní (standardní) složení. Návrh klasifikací založených na těchto principech byl předložen a doporučen Subkomisí pro systematiku vyvřelých hornin již v r. 1972. Jeho priorita pramení z toho, že v běžné geologické praxi je tento systém, založený na výše uvedených principech, pro řadu terénních geologů výhodnější než složité přepočty petrochemické.

Příklad vzájemného vztahu mezi hlavními horninotvornými minerály a chemickým složením je doložen v Obr. 1. Podle geologické pozice se horniny magmatické rozdělují na hlubinné, žilné a výlevné. Upřesnila se nomenklatura žilných hornin neštěpených (viz např. učebnice Hejtman 1956, 1971, 1977 atd.), které se podle struktury holokrystalické, nebo s obsahem skla či sklovité, přiřazují buď k horninám plutonickým s předponou mikro- (např. porfyrické mikrogranity, porfyrická mikrogabra apod.), nebo označují názvem příslušné vulkanické horniny.

Soustavným růstem poznatků o horninách obecně a vyvřelých horninách zvláště, který pozorujeme zejména v posledních desetiletích, došlo k situaci, že autoři zabývající se problematikou klasifikací a nomenklatury hornin začali používat různé způsoby a principy. Běžně přitom docházelo k situacím, že pro horninu jednoho geologického tělesa různí autoři použili různý název a klasifikační zařazení. Což vedlo z hlediska autorů ke značným nedorozuměním a komplikacím. Reakcí na daný stav byla iniciativa prof. A. Streckeisena z Bernu, o vypracování všeobecně akceptovaného návrhu klasifikace a nomenklatury magmatických hornin (1974, 1976, 1978). Jeho snaha se setkala s pochopením a podporou Mezinárodní unie geologických věd (IUGS), která vytvořila Podkomisi pro klasifikaci a nomenklaturu vyvřelých hornin. Dvacetileté období mravenčí práce této skupiny, výrazného mezinárodního složení, bylo ukončené knižní publikací (Le Maitre et al. 1989) s návrhem pro nomenklaturu a klasifikaci vyvřelých hornin.

Základním aspektem vypracované klasifikace a nomenklatury vyvřelých hornin je určité zevšeobecnění a deskriptivní přístup. S ohledem na často subjektivní vysvětlování genetických aspektů magmatických hornin to byl nejsprávnější přístup. Současně však zůstává skutečností, že navržená klasifikace a nomenklatura více vyhovuje autorům zabývajícím se ne ryze petrologickými aspekty, než těm, kteří detailně studují pouze určitou skupinu magmatitů. Dalším podstatným kladem vypracovaných klasifikačních schémat je, že vychází striktně z minerálního složení magmatických hornin. V tom případě, kdy nelze stanovit kvantitativně minerální složení horniny, se využívá jejího chemického složení (a i toto v podobě přepočtu na standardní minerály). Streckeisen, Le Maitre (1979) předložili návrh aplikace chemického složení na normativní složení, se zavedením standardních minerálních buněk. Jejich sdružování do pomocných hodnot F´ a Q´ a poměr živců ANOR, pak umožňují i jejich grafické zobrazení pomocí diagramů F´:ANOR a Q´:ANOR (podrobněji viz např. Gregerová 1989). Pro petrografy je rovněž nezanedbatelným přínosem doporučení používat stejné nomenklaturní označení pro paleo- a neovulkanické horniny. Takto navržená klasifikace pak již nerozlišuje např. křemenné porfyry a ryolity, ale používá názvu ryolit, a to bez ohledu na jeho geologické/stratigrafické zařazení.


Před vlastní prezentací základních klasifikačních diagramů je potřebné uvést několik faktických připomínek:

Navržená klasifikace magmatických hornin se již v průběhu svého postupného z veřejňování setkávala s velmi příznivým mezinárodním ohlasem; práce publikované v mezinárodně renomovaných periodikách ji již od prvního návrhu aplikují.

Proto ji lze doporučit i našim adeptům geologických věd. Po důkladném seznámení, ji mohou s úspěchem používat ve své vlastní práci a současně budou schopni průběžně sledovat její další vývoj, který zcela jistě bude pokračovat.

Nedlouho po svém zveřejnění však našla i první oponenty či navrhovatele dalších zlepšení. Jedním z nich je Middlemost (1991).

Velmi významnou roli v její aplikaci má stanovení reálného minerálního složení horniny.

Zjištění procentuálního obsahu (kvantitativního zastoupení) minerálů v jemnozrnných až submikroskopicky zrnitých horninách je stálým mineralogickým problémem popisné (systematické, klasifikační) petrografie. Pro klasifikační zařazení a nomenklaturu magmatických (a většiny metamorfovaných hornin) je nutné poznání kvantitativního minerálního složení. Minerální složení má pak zásadní význam i pro řešení genetických otázek magmatických a metamorfovaných hornin i hypergenních procesů. Kvantitativně minerální složení současně určuje i základní fyzikálně chemické veličiny, potřebné pro vyhodnocení komerční hodnoty určité horniny či jejích fází.


Informace o minerálním složení hornin můžeme získat:

Planimetrickou analýzou na rovinném stolku mikroskopu z výbrusových preparátů hornin (planimetrie výbrusů);

vypočtením normativního složení z chemické analýzy horniny;

použitím RTG práškových záznamů - vyhodnocením integrovaných intenzit píků (Klug , Alexander 1974);

nejnověji se používá celkový záznam strukturních parametrů všech přítomných fází s použitím modelů pro záznamy a profily pozadí. Tato metoda se podle svého navrhovatele označuje jako Rietvaldova metoda (Rietvald 1967, 1969).

Každá z výše uvedených metod má svoje přednosti i nedostatky.

Planimetrické (optické) zjišťování modu horniny je stále nejpoužívanějším způsobem stanovení kvantitativního zastoupení minerálů v hornině.

Tato metoda byla souběžně použita i pro určení minerálního složení hornin, které byly následovně analyzované dalšími metodami. To znamená, že nám poskytuje určité “interní” standardy minerálního složení horniny.


Nevýhodou této metody je:

Nemůže být použita pro horniny jemnozrnné, velmi jemnozrnné až sklovité (v nichž zrnitost je pod 10 nm);

nelze ji využít pro horniny vysoce hydrotermálně či hypergenně alterované (chloritizované, karbonatizované, argilitizované);

metoda je nevýhodná i pro velmi velkozrnné horniny, nebo horniny nehomogenního složení. K uvedenému přistupují i objektivní faktory výběru vzorku pro stanovení modu tímto způsobem;

v některých případech se minerály horniny těžko (nejednotně) opticky identifikují. A spolu s tím může někdy docházet k nesprávnému, respektive zdlouhavému, určení minerálních fází (např. albit v perthitickém K-živci, křemen v myrmekitu apod.);

nepřesnosti vznikají i v souvislosti s převáděním údajů, získaných měřením veličin v ploše na objemová %;

další možnou nevýhodou optických metod je jejich poměrně velká časová náročnost. Ta se zvyšuje se stoupající nehomogenitou horniny, kdy musíme provádět planimetrické analýzy na několika výbrusových preparátech.

Závěrem této problematiky je třeba říci, že optické modální analýzy se provádějí obvykle třemi způsoby:

Šroubovým integračním stolkem firmy Leitz, kdy se výbrus plynule posouvá jedním ze 6-8 šroubů, přičemž každým analyzujeme jeden minerál případně skupinu minerálů (např. akcesorické);

bodovým integračním stolkem (např. ELTINOR nebo Glagolev), kde stlačením tlačítek, přiřazeným jednotlivým minerálům, posouváme výbrus poskokem jedním směrem (délku skoku můžeme regulovat podle zrnitosti horniny);

nebo pomocí křížového stolku, upevněného na otočném stolku polarizačním mikroskopu, v kombinaci s hrubší mřížkou vsazenou do okuláru. Opticky identifikované minerály v jednotlivých polích mřížky vyhodnocujeme na PC s použitím speciálního programu, který je naprogramován tak, že sám určuje dostatečný počet bodů potřebných pro dosažení optimálního výsledku.

V prvních dvou případech se zaznamenává minerál (nebo jeho část), který se nachází ve středu nitkového kříže zorného pole mikroskopu. Pro horniny, v nichž je přítomný kyselý plagioklas, K-živec a křemen je mnohdy výhodné, před optickým stanovením modálního (kvantitativního) složení, provést barvení kritických minerálů (po odstranění krycího sklíčka výbrusu). Před vlastním měřením je vhodné:

Vybrat plochu výbrusu, kde nejsou trhliny (resp. lokální nehomogenity složení);

vybrané pole výbrusu ohraničit do formy geometrického tvaru (čtverec, obdélník);

stanovení kvantitativního minerálního složení provést na co největší ploše (jeden nebo více výbrusů podle zrnitosti horniny).

Výpočet normativního složení horniny se provádí přepočtem složení chemického, stanoveného libovolným analytickým postupem. Pro magmatické horniny byl tento postup schválený jako oficiální metoda doporučené klasifikace a nomenklatury (Le Maitre 1982).

Základní možnou nevýhodou normativního přepočtu je, že norma složení nepostihuje rovnoměrně všechny základní znaky minerálního složení známých typů vyvřelých hornin. Nejužívanější a nejrozšířenější formou přepočtu chemického složení vyvřelých hornin na normativní minerály představuje CIPW norma (název podle autorů: Cross, Iddings, Pirsson, Washington 1903).

Normativní složení bychom mohli označit i jako "hmotnostní normu", která nám umožní odlišení od tzv. "molekulární normy", kterou navrhl Niggli (1936). I tomto případě se chemické složení nejprve přepočte na základní molekuly a z nich se pak sestavují molekuly různých minerálů (ať již jde o minerály hornin magmatických nebo metamorfovaných). Tak je možno vypočítat molekulární normu i pro různé metamorfní podmínky (tzv. “epinorma”, “mesonorma” a “katanorma”, Barth 1959). Pro samotné magmatické horniny, např. granitoidy představuje výsledek přepočtu pomocí mesonormy (Le Maitre 1982) lepší přiblížení k reálnému složení než CIPW norma. Avšak v daném případě lze klasifikaci horniny provést bez velkých nesnází i bez výpočtu mesonormy.

Normativní nebo mesonormativní přepočty mají určité nedostatky. Zejména, že vypočítané normativní minerály se uvažují v ideálním (stechiometrickém) složení, které je v modálních silikátových fázích (minerálech) často od ideálního výrazně odlišné. Řada normativních minerálů představuje uměle vytvořené fáze (např. Na-metasilikát, K- metasilikát).

Závěrem je třeba uvést, že zcela nevýrazné rozdíly v chemickém složení často mohou vést k tomu, že v normě horniny dospějeme k nekompatibilnímu složení, a to i v případě modálně velmi blízkých hornin.

Kvalitativní a kvantitativní difrakční analýza se do poloviny 70. let vyvíjely na sobě nezávisle. A to i přesto, že Klug a Alexandr již v roce 1948 odvodili základní rovnici kvantitativní RTG fázové analýzy. Tato vyjadřuje závislost mezi intenzitou RTG analyzované fáze, hmotnostním podílem této fáze ve vzorku a hmotovými absorpčními koeficienty analyzované fáze.

Při kvantitativní difrakční analýze jde o změření intenzit vybraných analytických reflexů (difrakčních maxim) vzorku. Tato však musí být nejdříve identifikovaná. Uvedené reflexy se pak porovnávají s naměřenými intenzitami difrakčních maxim standardu.

Základními výhodami tohoto způsobu stanovení minerálního složení horniny jsou:

Metoda může být aplikovaná na všechny druhy hornin bez ohledu na jejich zrnitost (protože studované vzorky jsou drceny před analýzou). Musíme však zachovat předpoklad, že analyzovaný vzorek je reprezentační;

v případě použití RTG analýzy je jen malý předpoklad nesprávné identifikace některé z minerálních fází horniny;

po provedení kalibrace systému na jednom vzorku můžeme následovně provést sérii stanovení pro daný horninový typ;

většina postupů RTG kvantitativní analýzy je založena na měření difrakčních maxim přirovnávaných k intenzitě referenčních materiálů (Copeland, Bragg 1958, Krug, Alexandr 1974). Při těchto postupech se používají vnitřní a vnější standardy a kalibrační křivky (konstanty odvozené výpočty anebo snímkováním syntetických směsí a měřením difrakčních maxim, resp. srovnáním s výsledky optických - planimetrických - metod). Prvotním omezením používání RTG metod jsou těžkostí při získávání standardů blízkých chemickému složení, krystaličnosti a fyzikálním vlastnostem neznámé (studované) horniny. Podobně jako pro ostatní RTG aplikace i využití těchto metod pro stanovení kvantitativního obsahu jednotlivých fází polyminerálních hornin je znevýhodňované uplatňováním se efektů mikroabsopce, přednostní orientace a primárním vyhasínáním některých minerálních fází. Poměrně nedávno byly vypracované rozmanité počítačové techniky bez použití standardů (Zevin 1977, Gonzales, Roque 1987). Tyto potřebují skupinu záznamů z počtu “m” vzorků, z nichž každá obsahuje “n” fází (minerálů), kde “m” > ”n” a rozdíly složení v rámci “n” fází jsou velké.

Základní obtíže výše uvedených postupů spočívají v tom, že výsledná koincidence difrakčních maxim ponechává zpravidla jen málo samostatně vystupujících difrakčních maxim jednotlivých minerálních fází, které umožňují měření jejich intenzit. Další komplikace je v tom, že přírodní minerální systém obsahuje variabilní počet substitucí (ve značném počtu skupin silikátových minerálů se jedná o směsi tuhých roztoků na straně jedné a různý stupeň krystaličnosti na straně druhé). Uvedená fakta mohou podstatně ovlivnit poměry intenzit difrakčních maxim (tj. kalibrační konstanty) pro konkrétní minerální asociaci (horninu).

I přes výše uvedené obtíže byly v době nedávné vyvinuty specializované RTG postupy pro různé základní horninové skupiny např. pro granity (Davis, Walawender 1982), metamorfované horniny (Bristl 1968), vulkanické horniny (Parker 1978), tělesa plutonitů (Otalora, Hess 1968), různé felsické horniny (Tatlock 1966), rudní tělesa (Petruk 1964), klastické a jílové sedimenty (Moore 1968, Cody, Thompson 1976) a další.

V posledních letech bylo zjištěno, že problém koincidence (a v menší míře i přednostní orientace fází) může být částečně vyřešen přednostním použitím souborného difrakčního záznamu před použitím malého množství vybraných analytických difrakčních maxim.



Rietveld (1967, 1969) pro stanovení kvalitativního a kvantitativního zastoupení přítomných fází (minerálů) ve velmi jemnozrnných, resp. sekundárně přeměněných horninách vypracoval postup bez použití standardů. Ten byl metodicky rozpracovaný a používaný i pro různé další horniny.



Metoda je založena na srovnávání experimentálně získaných práškových difrakčních záznamů s vypočítanými nejmenšími čtverci. Metoda je metodou určení krystalové struktury. Základním principem metody je, že každé měření (posun) na záznamu představuje jedno určení. Pozorování jsou porovnávána s teoretickými hodnotami. Použití metody a metodické návody jsou uvedeny v několika pracích a v monotematickém sborníku “Modern Powder Diffraction” (1989, Review in Mineralogy, 20).

Rietveldova metoda má, ve srovnání s ostatními metodami kvantitativního určování obsahu fází v polyminerálních látkách, značné výhody. Ty plynou z toho, že všechny linie každé fáze jsou explicitně vyhodnocované, velké potíže nečiní ani mnohonásobné překrývání linií, a to ani v případě minerálů nízkých symetrií.

Mezi výhody této metody dále patří i ta skutečnost, že krystalochemie (parametry mřížky, chemické složení a krystalová struktura) spolu s fyzikálními vlastnostmi (přednostní orientace, rozdíly v šířce a výšce reflexů spolu s jejich tvarem) mohou být nastaveny a seřízeny pro každou podstatně zastoupenou fázi v dané minerální asociaci.

V případě, že v analyzovaném polyminerálním vzorku existuje jen malý (případně žádný) kontrast absorpcí mezi přítomnými fázemi, pak nepotřebujeme žádné standardy. Kalibrační konstanty jsou v tomto případě produktem hmoty a objemu standardní buňky. V tom případě, kdy se minerální fáze vyznačují výrazným kontrastním rozdílem, anebo soustavnou primární extenzí, může být kalibrace provedena jednoduchou aplikací syntetické směsi fází s použitím vhodného vnitřního standardu o známé krystalinitě (Hill 1991). Alternativní řešení spočívá v použití korekcí, které jsou založeny na známých kontrastech absorpcí a na předpokládané distribuci velikosti částic (minerálů).

Avšak i tato metoda má své slabiny:

Analytik musí mít přístup ke vhodnému software pro počítačové zpracování naměřených údajů; Analýza se může realizovat jen v případě takových fází, jejichž krystalové struktury jsou známé; Pro práci, nebo použití této metody, jsou nutné znalosti principu krystalografie, a to alespoň v počátečním stadiu aplikací této metody.

Jak již bylo řečeno v předchozím textu prioritní, pro zařazení holokrystalické horniny do daného klasifikačního systému, je její minerální složení.

Minerály, tvořící minerální asociaci určité horniny, se na základě provedených kvantitativních analýz nejprve rozdělí na tmavé a světlé. Tmavé minerály udávají číslo tmavosti (color index) M (mafický), světlé představují vrcholy QAPF klasifikačního diagramu (Obr. 2).


Obr. 2 Klasifikační diagram plutonitů (Streckeisen 1973), pro horniny s M < 90.

Světlé minerály se rozdělí do skupin: Q - křemen + ostatní formy SiO2 A - alkalické živce (K-živce + albit s An0-5) P - plagioklasy (An 5-100) + skapolit F - foidy M - mafické minerály (včetně muskovitu)

Při zobrazování studované horniny do uvedeného klasifikačního schématu je zapotřebí si uvědomit, že magmatické horniny se podle minerálního složení dělí na dvě základní skupiny:

I. s M = 0-90 %

II. s M = 90-100%

Skupina II. v sobě zahrnuje tzv. ultramafické horniny (tyto nemusí vždy odpovídat pojmu ultrabazické horniny tj. horniny s SiO₂ < 45%, název ultrabazický vyplývá z poznanéh o chemického, ne minerálního složení).

Horniny skupiny I. se zobrazují ve zdvojeném trojúhelníkovém diagramu (Obr. 2); ultramafické horniny pak v samostatných trojúhelníkových diagramech s vrcholy Olv-Cpx-Opx, ale i dalších - jeden z vrcholů může tvořit např. i Hbl (Obr. 3, Obr. 4).

Obr. 3 Klasifikační diagram ultramafických hornin složených z olivínu, pyroxenu a amfibolu.	Obr.4 Klasifikační diagram ultramafických hornin složených z olivínu, monoklinického a rombického pyroxenu.

Pro každou skupinu plutonických hornin je dohodnutá variační šířka obsahů tmavých minerálů (např. pro granit 5-20% tmavých horninotvorných minerálů). V případě, že hornina obsahuje nižší podíl tmavých komponent použijeme v jejím názvu předponu "leuko-" (leukokratní); v případě vyššího obsahu než je uvedeno použijeme předpony "melano-" (melanokratní). Vždy však musíme brát v úvahu příslušný horninový typ. V případě granitu je "standardní" obsah tmavých horninotvorných minerálů jiný než např. u gabra (Obr. 5, Obr. 6).

Problematika klasifikace vulkanických hornin je v porovnání s plutonity znesnadňována častou přítomností vulkanického skla (resp. produktů jeho přeměny). Proto pro vulkanické horniny byly, vedle návrhu vypracovaného na základě poznaného minerálního složení, vypracovány i návrhy klasifikací založených na jejich chemickém složení. Z nich je nejvíce používaný TAS diagram, diagram s pravoúhle orientovanými souřadnicemi Na₂O + K₂O a SiO₂, který je rozdělený na 14 polí základních horninových typů vulkanitů (Obr. 8). V některých polích jsou uvedeny i dva typy efuzív u nichž vymezení krajních členů je založeno na PI {peralkalický index = mol. (Na₂O + K₂O) / Al₂O₃, resp. na obsahu CIPW normativního Olv - např. bazanit - tefrit}.

Je nutné konstatovat, že v celém časovém vývoji této problematiky byla pozorována snaha o vypracování takové klasifikace, která by se co nejvíce blížila klasifikaci plutonitů (QAPF diagram obr. 7). A pokud to zrnitost a stupeň krystaličnosti dovolují, je vždy dávána přednost kvantitativně mineralogické klasifikaci před chemickou.
Obr. 5 Vymezení leuko- a melano- variet pro jednotlivé horniny plutonické v klasifikaci QAPF (Streckeisen 1976). Horniny s vysokým obsahem Q.
Vysvětlivky: P' =100.P/(A+P), M' = color index (číslo tmavosti), An - obsah anortitové molekuly v plagioklasu.


Obr. 6 Vymezení leuko- a melano- variet pro jednotlivé horniny plutonické v klasifikaci QAPF (Streckeisen 1976). Horniny s Q do 5% a horniny s foidy. Vysvětlivky: P' = 100.P/(A+P), M' = color index (číslo tmavosti), An - obsah anortitové molekuly v plagioklasu.

Než přistoupíme k vlastní klasifikaci analyzované magmatické horniny měla by tato splňovat následující podmínky:

Hornina by měla být čerstvá, tj. obsah H₂O by měl být nižší než 2%, obsah CO₂ nižší než 0,5% hm.;

Hornina by neměla být metamorfovaná;

Neměla by obsahovat krystalové kumuláty.

Z hlediska petrografického se nedoporučuje rozdělovat vulkanity na "neovulkanity" a "paleovulkanity" ; používá se názvosloví neoidních vulkanitů bez ohledu na jejich stáří.

I pro vysoce hořečnaté vulkanické horniny (tj. boninity, pikrity, komatiity atd.) byl (Le Maitre et al. 1989) předložen návrh klasifikace a nomenklatury, který vedle základních kritérií, uplatňujících se v TAS diagramu, používá i další doplňková: obsah MgO a TiO₂. Horniny jsou klasifikovány podle chemického složení:

1. Boninity: SiO₂ > 53%, MgO > 8% a TiO₂ < 0,5%;

2. Pikritické horniny: SiO₂ < 53%, Na₂O + K₂O < 2,0% a MgO > 18%.

Mezi nimi se vyčleňují:

pikrity: Na₂O + K₂O > 1%;

komatiity: Na₂O + K₂O < 1% a TiO₂ < 1%;

mejmečity: Na₂O + K₂O < 1% a TiO₂ > 1%.

Podrobnější údaje o této problematice a diskusi návrhů publikovali zejména Hovorka (1967, 1973, 1986), Gregerová (1989), Fediuk (1997).

Obr. 7 Klasifikační diagram vulkanitů (Streckeisen 1978).

Kvantitativně mineralogickou klasifikaci QAPF lze uvádět i ve tvaru tabulky. Tabulka vychází z principů zavedených do petrografické terminologie Hejtmanem v r. 1956 a z posledních renovací provedených autorem v r. 1977. Tato podoba klasifikace je přehlednější, názorná, ukazuje nejen úzkou relaci mezi plutonity a vulkanity, ale současně základní rozdíly mezi navrhovanou a dřívější nomenklaturou. Tabulka je striktně podřízena doporučením navrhovaným v jednotlivých letech Subkomisí pro klasifikaci a systematiku magmatických hornin. Rozdíly proti původní tabulce magmatických hornin jsou následující:

Hranice mezi jednotlivými typy jsou dány kvantitativně (podíl Qtz z celkového obsahu světlých minerálů, foidů z celkové množství světlých minerálů, plagioklasů z celkového množství plagioklasů a alkalických živců). Plutonity jsou zvýrazněny velkými písmeny; řada (a). Žilné horniny jsou rozděleny do dvou skupin: neštěpené; řada (b): mikrogranity, mikrodiority, mikrosyenity atd., porfyrické i stejnoměrně zrnité. Termíny porfyr a porfyrit se stávají takto nadbytečnými; štěpené; řada (c): lamprofyry, pegmatity a aplity. Vulkanity; řada (d): horniny jsou jednotně označeny terminologií, která byla dříve používána pro neovulkanity. Ultramafické a melilitové horniny jsou klasifikovány odděleně. Užívání termínu adamelit je v současné klasifikaci nelogické, jde o část monzogranitu s poměrem alkalických živců ku plagioklasu = 1:1. Granodiorit: pokud hranice bazicity plagioklasu překročí An50 (což je velmi vzácné) jde o granogabro. Termín monzonit (latit): pojem byl rozšířen, spadá do něho část dřívějších syenitů, podle potřeby lze v něm vyčlenit syenodiorit a syenogabro (trachyandezit, trachybazalt). Názvy hornin jsou uvedeny tak, aby se co nejvíce blížily anglickému originálu. Diorit, gabro, syenit, andezit a další horniny neměly ani v předchozí terminologii odpovídající český název a i přesto žádný geolog nepochyboval o tom, o jaké horniny se jedná. Používání názvů křemenné gabro, křemenný diorit autorka nedoporučuje vzhledem k odlišnému pojetí v předchozí a doporučované klasifikaci. U vulkanitů lze v názvy přizpůsobit plutonitům a používat např. termíny: tefrifonolit pro tefritický fonolit, fonobazanit pro fonolitický bazanit, fonotefrit pro fonolitický tefrit.

Obr. 8 Klasifikační diagram vulkanických hornin TAS (total alkali silica) klasifikační diagram.

V souvislosti s doporučenou klasifikací a doporučovanými názvy hornin by bylo vždy vhodné provést i úpravy názvů hornin ve starších klasifikacích, např. v TAS diagramu, kde trachyandezit a trachybazalt spadají do pole latitu v QAPF diagramu. V případě trachydacitu hodnota Qtz > 20% normativního křemene odpovídá cca 9% reálného křemene. Podle QAPF klasifikace jde tedy o kvarctrachyt.